Svědectví z roku 1949

neděle 16. srpen 2009 17:13

Moji milí čtenáři, dnes jsem pro vás, pod dojmem z uplynulých dnů, připravil koláž neveselých textů, které byly sesbírány pro výstavu o demonstraci síly, kruté době a zničených životech. Vzpomínku na P. Františka Půčka, jeho případ a statečné nedašovské muže jsem zde již psal. Tentokrát předkládám útržky, které byly zachyceny při rozhovorech s pamětníky a na nich byla postavena probíhající výstava. Nevím, jak vás, ale mne často mrazilo v zádech. 

Kdo byl P. František Půček? Mezi lidmi na Závrší je tento duchovní i dnes vnímán jako člověk neobyčejných kvalit. Pamětníci jej popisují jako skromného a milého muže, který svou spravedlivostí, rozhodností a výbornými komunikačními schopnostmi dokázal přimět své ovečky k následování. Josef Novák mladší, dosud žijící účastník incidentu z ledna 1949, například vzpomíná, jak P. Půček pomáhal zajistit základní potřeby pro děti, jimž se nedostávaly.

„Nohy mně zničili. Nikdy už sa pořádně nepostavím, cérko. Ale nelutuju, pro Půčka sem jich obětovál rád!“Jarolím Kolínek, Nedašov (vzpomínka Věry Vaňkové, vnučky, 2009)

Ochota říkat i to, co může bolet. Když se po druhé světové válce začala situace vyvíjet tak, jak nakonec dopadla, byl to právě P. Půček, kdo otevřeně vyjadřoval svůj odpor proti vzrůstající moci komunistické strany. Nebál se vystupovat na úřadech a bojovat s lživou proticírkevní propagandou. Jeho kázání se stávala trnem v patě strážcům „jediné správné ideologie“.

„Doběhl sem ke mlýnu, kde už měli chlapi nachystanú flintu. Chtěli střílat. Pravím jim, že to nemožem, že šak to by nás zlikvidovali šecky! Tož nakonec k tom nedošlo.“Martin Fojtík, Nedašova Lhota (vzpomínka Františka Fojtíka, syna,2009

Jen krůček od hrůz daleko většího rozsahu. V pátek 21. ledna 1949 bylo jasné, že někdo vydal povel k tomu, aby v Nedašově proběhla akce, která přinutí nepohodlného duchovního pastýře mlčet. Nikdo ale nepočítal s tím, že nedašovští muži si nenechají napadat či dokonce vzít svého „panáčka“. Došlo ke střetu, který vyústil v nelítostné bití a trápení ze strany tehdejších bezpečnostních složek. Situace však mohla být paradoxně daleko horší. Miroslav Fojtík vzpomíná na slova svého otce Martina: „Doběhl sem ke mlýnu, kde už měli chlapi nachystanú flintu. Chtěli  střílat. Pravím jim, že to nemožem, že šak to by nás zlikvidovali šecky!“

„To ti bylo hučání, dyž jela tá kolona! A ty světla! Enemže my sme nevěděli, co sa děje!“Jan Holba, Návojná, 2008

V Návojné nevěděli, co se děje. Jan Holba vzpomíná, jak podivně hučela ona kolona vozidel, když jeli ozbrojenci do Nedašova. Návojnou jen projeli a sousední obec během chvíle téměř neprodyšně uzavřeli. Holba byl mladík; rodiče ho vyslali, aby zjistil, co se stalo. Měli strach o své příbuzné. Nabádali ho, aby šel přes louky, jenže Jan byl přesvědčen, že když se schová do hlubokého příkopu u cesty, stráže si ho nevšimnou a on proklouzne. Jan Holba byl ale chycen a ozbrojenci dostali rozkaz odvést jej do hostince, kde už probíhaly výslechy. Vystrašeného mladíka si naštěstí všiml jeden z místních členů milice. Osopil se na něj, poté ozbrojený doprovod poslal pryč a Holbovi doporučil, ať vezme nohy na ramena, utíká domů a do rána nevychází z domu. To samé všichni z rodiny. Jinak neručí za to, co se jim stane. Holba poslechl a dodnes jen děkuje tomu, že do hostince nedošel. Neví, jak by vysvětloval, že se skrýval v příkopě.

„Pro dědáčka přišli chlapy, že v Nedašově zatýkajů Půčka. Dědáček ho ale odmítl jít bránit. Pravil chlapom, že z toho bude hrůza, že on tuší, jak to dopadne. Ani babička ho nechtěla pustit. Večér si to ale rozmyslél a přeca sa k faře vydál. Nedošél daleko. Když uviděl skupiny ozbrojenců, seběhl do potoka a utěkál zpátky dom.“Podle vyprávění své babičky Marie Fojtíkové tlumočil Václav Zicha, Nedašova Lhota, 2009

Když si člověk přeje smrt. František Švach nebyl mužem, kterého by hned tak něco zlomilo. Prošel si totálním nasazením, utekl z něj a několik týdnů se schovával v peci sušárny. Několikrát stál před hrozbou smrti, ale vždy jí unikl. Když však klečel bezmocný v kaluži krve vlastní i krve svých kamarádů, ponížený a připravený o zbytky lidské důstojnosti, prosil, aby jej raději na místě zastřelili...

„Nikdy před tým ani potom už sem takovú hrůzu nezažil. Tlúkli mňa palicama, pendrekama, řetězama, dostával sem pěsťama do břicha, kopali do mňa... Chtěli znát ména lidí, kteří sa zúčastnili odpoledního shromáždění u fary.“

„Bili mě tak, že sem prosil, aby mě raděj zastřelili. Jeden z trýznitelů mně ale řekl: ,To nejde zastřelit – vy musíte trpět!´“František Švach, Nedašov,1993

Rodiny mučených jenom tušily, co se za zdmi hostince a následně staré školy odehrává. Paní Kolínková z čp. 73 vypráví, jaké pocity strachu zažívala poté, co zjistila, že mezi zadrženými jsou její tatínek i bratr. Nad ránem se vydala s konvičkou kávy ke škole a doufala, že se jí podaří dostat dovnitř. Před školou už stály další ženy a dívky a plačky jí sdělovaly, co samy slyšely. Dovnitř prý nepustí nikoho a navíc kterési muže odvezou neznámo kam. Mnoho žen jen zoufale vyhlíželo ke dveřím, ostatní se rozhodly k dramatickému činu. Lehnou si před automobily a nedovolí jim odjet! Jenomže někdo z agresorů se o jejich plánu dozvěděl a jakákoliv akce lidí zvenčí byla potlačena.

„Chtěly sme si lehnút před auta, aby jich neodvézli, ale oni by pobili aj nás!“Anna Kolínková, Nedašov, 2009

P. Půček své snahy o nápravu zřízení neopouští. V jistém směru bylo cílem Půčkova případu zlomit tohoto kněze a s ním i povahu závršských mužů. Již brzy po propuštění P. Půčka z dvouletého žaláře však jeho jméno opět skloňují straničtí funkcionáři. Odmítal potlačování církve, tvrdě brojil proti omezování kněžského poslání nepohodlných osob. Důkazem je i jeho spolupráce s P. Aloisem Markem, kterého nechával sloužit mši i přes státní zákaz.

Hrůzy však pro mnohé nekončily...

Druhé setkání se soudruhem Grebeníčkem. Josef Novák se dostal do spárů složek státní bezpečnosti ještě jednou. V první polovině 50. let pracoval mimo domov, když si pro něj přijeli muži z StB. Nechápal, co se děje, ale ze zkušenosti neprotestoval. Věřil, že se vše vysvětlí. Jenže v Uherském Hradišti stáli o vysvětlování jen pánové pod vedením soudruha Grebeníčka. Díky nešťastné zápletce svého bratra se Novák znovu octnul před tímto komunistickým inkvizitorem. Strach mu svíral hrdlo, ale přece jen dokázal namítnout: „Zase mě chcete bít? To nemůžete, už není devětačtyřicátý!“  Grebeníček se na chvíli zastavil, ale potom mu zašeptal: „Nemůžeme tě bít? No tak tě zničíme jinak…“

„Šel byste k faře znovu?“ Starému muži se roztřepala brada a oči zalily slzy. Chvíli mlčel a potom sotva znatelně dodal: „Ne, asi ne.“Josef Novák, Nedašov, 2008

Pokud má někdo zájem dozvědět se o výstavě Případ faráře Půčka: Nedašov 1949 více, rád mu odpovím pomocí e-mailu. 

Aleš Naňák

Šenkeřík JosefHledáme20:569.2.2011 20:56:14
fojtyDoporučuji19:456.11.2009 19:45:28
Tomáš JurčíkDávám karmu16:2717.8.2009 16:27:41
VanekZrudnost Klause03:0017.8.2009 3:00:07
NULIMě jen mrzí,21:3616.8.2009 21:36:54
EVAI mne jste potěšil.20:3916.8.2009 20:39:48
ANanakAno, oba dva předchozí20:0216.8.2009 20:02:09
zuzanaco dodat...19:4616.8.2009 19:46:50
J.ŠSVĚDEDCTVÍ18:3116.8.2009 18:31:29

Počet příspěvků: 10, poslední 9.2.2011 20:56:14 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky