Stará mince

pondělí 29. červen 2009 19:02

Dedacek

Barva na těch dveřích praskala. Představovala spletité svazky tenkých nití, které tu tvořily podivný chuchvalec, onde potom trvalou pavučinu, která nikdy nepoznala toho, co jí měl opanovat. Ve dveřích však poutalo moji pozornost něco jiného. Obdelník drsného skla, který byl z druhé strany opatřen závěsem. Když se za dveřmi svítilo, závěs nepobral celou šíři výřezu a parsky světla jej orámovaly podivnou gloriolou. A za dveřmi se dělo něco, čemu jsem doposud nikdy nesměl přihlížet.  

Stál jsem před nimi a z naší části domu jsem slyšel matku, jak volá moje jméno. Ovšem v tom okamžiku by mě nikdo neodradil od toho, abych vzal za kliku. Byl jsem pevně rozhodnut, že udělám to, co mi doposud zakazovali. 

Dědáček se vrátil z půdy (my vždycky říkali z hůry), v náručí něco schovával a potom se zavřel u sebe. Nikdy jsem tam za ním nesměl. Nikdy. Tatínek i maminka trvali na tom, že až mi dědáček bude chtít ukázat to, co tak pečlivě střeží, zavolá mě. Ale on nevolal.

Ten den to bylo stejné. Tajemný odchod na půdu, potom opatrný návrat dolů po nejištěných schodech, přes kuchyň a potom za dveře, u kterých barva praskala. Ale mě se zmocnila touha po poznání. Chtěl jsem prolomit to tajemství, které drásalo moji chlapeckou duši.

Vzal jsem za černou kliku a ještě dneska cítím, jak jsem se třásl. Napětím, vzrušením a očekáváním. Dveře povolily a panty ztěžka zavrzaly. " Dědáčku, možu jít za vama?" Hlas mi vycházel ze suchého hrdla a byl sotva slyšet.

Dědáček seděl u svého stolu a hrbil záda nad něčím, co vypadalo jako prachobyčejná plechovka. "Ogare," promluvil po chvíli, aniž by svůj zrak upřel jinam než na cíl svého zájmu, "jaks tam stál dlúho? Poď, ať na mňa netáhne. No poď, toť si sedni a ničeho sa nechytaj." Ukázal mi na červenobílou židličku, jejíž barva byla stejně popraskaná jako ta na dveřích. A já poznal, co dědáček považoval za jednu ze svých chloub. Byl hrdý na své knihy a potom na obsah oné plechovky.

Opatrně do ní sáhnul a potom se jeho dlaň otevřela před mým obličejem. "Vidíš to?" ptal se důrazně, "tož tů sem našel první." V jeho vrásčité ruce ležela drobná mince. Písmena byla poničena, reliéf přišel o krásu, ale úžasně se leskla. "Dědáčku, vy tu máte mince... Mince jak z pohádky... Možu si ju pošťat?" Natáhl jsem svoji paži, abych si tu cennost prohlédl lépe, ale v tom jsem udělal zásadní chybu. "To ne!" křikl dědáček. "To ne, soplákom také věci do ruky nepatříja! Až budeš větší, možeš si ju prohlédnút, včil ti ju ukážu enem já." Málem jsem se rozplakal, ale věděl jsem, že v tu ránu bych musel domů. Proto jsem spolknul nával křivdy a smutku a přikývnul jsem. "Dobře, dědáčku, dobře. A povyprávjáte ně, jak ste ju našél?" 

Dědáček se narovnal, podíval se na mě, potom na onu minci první, pak na další a začal. Jak tehdy oral na dolní Kopánce s krávami, jak ho zarazilo cosi lesklého v brázdě, jak se sehnul a cípem své košile očistil starou zašlou minci. Strčil ji do kapsy. Doma si ji pak prohlédl lépe. Díval se na ni a přemýšlel, kolika prsty asi přešla, kolik osudů protnula, kolik lásek, vášní, smutků a slz jí pomohlo k tomu, aby kontury na reliéfu pozbyly ostrosti, aby písmo po obvodu mizelo. A dědáček začal podobné posly minulosti sbírat. Seznámil se dokonce s člověkem, který pracoval na slavkovské Mohyle míru a ten mu pak daroval několik mincí, jež našli na bojišti tří císařů... Sbírka rostla.

Když jsem ji tehdy viděl poprvé, byl to tak silný dojem, že i dnes si skoro přesně vybavuji tu starou směsici obdivu, překvapení, odhodlání podílet se na tom díle, ale i smutku, že do ruky mi stále nepatří. A i tato jeho vášeň pro hmatatelnou minulost je jedním z důvodů, proč mi dědáček zůstane v paměti jako persona gratissima, člověk mimořádně oblíbený. 

Aleš Naňák

NULIMilý Aleši,11:153.7.2009 11:15:29
JitkaMoc hezký, Aleši00:252.7.2009 0:25:49
Vlastimi JandaVčera jsem šel do lesa14:0930.6.2009 14:09:41
NaďaJá klikám09:1430.6.2009 9:14:21
zuzanamoc pěkné08:3230.6.2009 8:32:29
jan varguličMince sice..07:1530.6.2009 7:15:15

Počet příspěvků: 7, poslední 3.7.2009 11:15:29 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky