Pohádka o vesnici, která se ztratila

pátek 9. září 2011 17:39

Přátelé, dostala se ke mně jedna zvláštní pohádka. Když říkám zvláštní, myslím to vážně. Je jiná - nekončí dobře a už po pár řádcích jsem si uvědomil, že možná nebude ani tak pohádková... Že by to bylo tím, že opravdu budu "konzervou"?

Byla jednou jedna vesnice. Ta vesnice nebyla nijak výjimečná, tvořilo ji několik desítek chudých domů, k nim se tulila malá políčka obhospodařovaná obyčejnými lidmi, spokojenými se svým údělem. Žili pokojně, tu se radovali z každodenních drobných úspěchů, jindy se trápili tím, co postihlo je či blízké. Nepotřebovali moc rozumovat, vážili si poctivosti, tradic a odkazu předků. Jednoduše znali své kořeny.

Tak šel život po celé generace. Vesnice vzkvétala, rozrůstala se a díky píli svých obyvatel bohatla. Lidé už nemuseli tolik hrbit svůj hřbet, nemuseli tolik prolévat pot, díky novým možnostem získávali víc volného času. Měli z toho samozřejmě radost. Zejména rada starších ve vsi si pochvalovala, že když už nebude potřeba tolik dřiny, budou se lidé moci věnovat sami sobě, více utuží vztahy, více se rodiče budou věnovat dětem, kterých se bude samozřejmě rodit také mnoho, neboť již nebude problém je uživit. Rada starších se též těšila, že když přicházející blahobyt ušetřil lidem práci, budou si tradic a minulosti nejenom vážit, ale budou ji chtít i více znát.

Zpočátku se představy rady starších skutečně naplňovaly. Lidé, kteří nechali svá pole ladem, neboť bylo výhodnější si plodiny koupit od sedláků z vedlejší vesnice, skutečně sáhli po knihách a učebnicích, ovšem nezajímala je minulost ani tradice, studovali daleké hvězdy a neznámé řeči, neboť to se začalo cenit více než práce kovářů, kolařů a zednických mistrů. A potom začali lidé kolem svých domků stavět vysoké zdi. Tvrdili, že je to kvůli bezpečnosti, i když ve vsi se po staletí nic zjevně nebezpečného nedělo. Chtěli mít však soukromí.

A starší ze vsi znejistěli. Navíc je překvapila zpráva, že dětí nejenom že nepřibývá, dokonce jich ubývá, protože lidé se nechtějí vázat jako dřív, chtějí užívat nabytých výhod nové doby! Jenomže jejich hlas slábl a nová generace už byla zvyklá žít po svém a získala dojem, že poslouchat starší je přežitek, tradice a odkazy předků jsou přece dávno překonány! Směr teď určuje moudrost vědců a myslitelů z dalekých měst.

Náves se změnila v zábavní park, pokácely se stromy a zbořila se zvonice. Nikdo už přesně nevěděl, k čemu kdysi sloužila, navíc to protivné zvonění ráno v poledne i večer rušilo obyvatelstvo v jejich odpočinku. A oni se rušit nenechají. Podle nových zákonů nemůže nikdo nikoho otravovat, ani mu nic bezdůvodně přikazovat či zakazovat. Svoboda ve všem a všeho se pomalu stávala jediným pravidlem. A ta svoboda byla zvláštní. Kupříkladu pokud jedno dítě z malotřídní vesnické školy nemělo rádo rajskou polévku, nesměla se rajská polévka vařit vůbec, aby právo tohoto dítěte nebylo nijak poškozeno.

A potom přišli jacísi cizinci a poprosili novou radu starších, zda by se mohli do vsi přistěhovat. Rada starších kývla a prohlásila, že samozřejmě ano, protože nikdo jim zakazovat nic nechce a místa je tu dost. Cizinci poděkovali a na okraji vsi si postavili své domy. Lidé se jim nejdříve potajmu smáli, neboť cizinci začali směšně hrbit svá záda na zakoupených polích, co na periferii vsi zbyla a nikdo jiný je nechtěl, neutráceli a oblékali se jinak, po svém.

Tak vedle sebe žili, jeden se moc nestaral o druhého a vše se zdálo v pořádku. A potom přišli cizinci za radou starších s dotazem, zda si mohou postavit svou věž, kde by vzpomínali na své tradice, svou zem a odkaz předků. Rada starších samozřejmě souhlasila, neboť nikdo nechce nikomu v ničem bránit, navíc takovým pověrám se dnes již nevěří a jejich věž, jakkoli bude podivná, může být takovým pohádkovým lákadlem pro případné pocestné.

Ve vsi tedy vznikla věž, která se stala slavnou, a lidé z daleka se na ni chodili s úžasem dívat. A cizinci byli pořád cizinci, neboť měli rádi svou kulturu a vesničané pokládali za svou povinnost nezasahovat jim do jejich věcí.

A potom přišla za radou starších paní řídící z malotřídní vesnické školy, že se na ni někteří rodiče ze vsi obrátili, že by bylo dobré, aby se děti učily mimo mateřský jazyk i jazyk země, odkud kdysi cizinci přišli. A rada starších řekla, že je to vlastně jedno, ať se tedy učí tak, jak to bude možné, vždyť princip svobody je jistě blízký všem. Zamysleli se i nad tím, zda by neměli alespoň okrajově zařadit do výuky i něco o vlastních kořenech, jenomže nikdo si nemohl na nic kloudného vzpomenout, což je rozladilo a už o tom jednat nechtěli.

Za nějaký čas se ve vsi volila nová rada starších. A zvolena byla většina, která pocházela z řad potomků cizinců, jelikož původní vesničané téměř vymřeli. Vesnice se od té doby ztrácela ve věžích. A mezi cizinci se začalo říkat, že pro ně začíná být malá. Pomalu se tedy dívali po nějaké jiné, kde by je přijali tak rádi…

 

Aleš Naňák

ZdenaŘešení?09:4511.9.2011 9:45:54
ZdenaJe to taková evoluční pohádka.09:3411.9.2011 9:34:40
VanekStovky vesnic03:2511.9.2011 3:25:10
NULITak mi to nedalo,18:0810.9.2011 18:08:42
lukasonaZdravíme z Bulharska17:0910.9.2011 17:09:10
ANanakNULI,16:2910.9.2011 16:29:06
NULIJe to pohádka,16:1510.9.2011 16:15:56
ANanakPřátelé,09:0710.9.2011 9:07:57
josef hejnaAleši, rád vás tady zase čtu.08:5510.9.2011 8:55:08
JAPMyslím, že to není nic nového.23:429.9.2011 23:42:09
Jarka JarvisSmutná pravda,19:559.9.2011 19:55:25
Jirka.M.Asi jsem hodně19:419.9.2011 19:41:23
Ruža UcekajováPohádka o vesnici19:359.9.2011 19:35:18

Počet příspěvků: 13, poslední 11.9.2011 9:45:54 Zobrazuji posledních 13 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky