Jožinovo vězení

neděle 7. listopad 2010 10:10

Nevim, esli ste negdy spravovali dveře od chléva, ale možu vám povědět, že takú patáliju, jakú s tyma dveřama zažíl Jožin Krivý, ste neviděli ani ve zprávách o půl osmé. Tošak povězte sami – dá sa neco pokazit na výměně zámku u chlévových dvérek? Nedá! Enomže Jožin dokáže nemožné, pokáď si chce udobřit Terezu…

To bylo tak, Tereza sa do nebohého Jožina v jednom kuse vrtala, že chlévové dveře sa nedajú zavřít, že sú furt ochlábené, že to u nich vypadá jak u cigánů a to si ona tak nepředstavovala a že dyž si ju brál, že jí slubovál hory doly a včil, po třiceti rokoch, si jejích potřeb ani nevšímne a ona chce eště žit! No od chlévových dveří sa dostali desi inde, tož Jožin neváhál a prohlásíl, že v sobotu, jak bude Tereza na Hostýnku s Červeným křížem, dá ty dveře do pořádku.

Přišla sobota. Jožin pomohl Terezi nabalit tašu, zamávál jí a jak sa stará Karosa s funěním rozjela, hneď šél do komory, de měl schovaný sodovčák od Jaroša Pařeza, kerý pálíl skoráky. Enem olízl a začál vymýšlat technologický postup následnéj operace. Nový zámek má, kúpil ho v Klobúkách, tož vymontuje starý, přehodí jich a kliky použije ty, co tam sú. Sám ze sebe spokojený si pomyslél, že dyž sa to zebere horem dolem, do hodinky by mohl byt hotový a to aj pošteluje panty!

Enemže Jožin míní a Pámbu mění. Napřed šlo šecko dobře. Dopolední slunéčko hřálo, Jožin starý zámek vymontovál, od radosti z dobře vykonané práce šél, zas oblíznúl sodovčáček, nový zámek tam dál a nestačíl sa chválit! Joj, to mu to šecko ide pěkně od ruky! Veselo si prozpěvovál tak, až kozenka ve chlévě natahovala od zvědavosti krčisko přes hrant až sa málem oběsila ….

Dyž dotáhl šrúbky, prstama zkusíl střelku u nového zámku a zakývál z dveřama. Panty zaskřípaly. Zkusíl to znova, dvérca poslál tam a zpátky a panty skřípaly o cosí méň. Zamyšleno popošél do chléva, ruky v bok, dvérca zas poslál tam a zpátky a skřípot přešél do jemného hvizdu. Pantiska potřebujú rozhýbat a nic jím nebude, pomyslél si, rázno sa do nich opřél a dvérca opsaly půlkruh tam a půlkruh zpátky, nakonec lup – a střelka zaklapla do domečku jak po másle. „Kruci, tož to je paráda! No včil sú panty tichučké jak prvorepublikový film, zámek dovírá, ej, ej, su přeca enem odborník,“ pochválil sa Jožin a chťél výjit na světlo. Enemže ruka mu zašmátrala do prázdna! Nejisto zamžúrál víčkama, znova natáhl ruku do temného kútu, de za normálních okolností bývá klika, a zas nic. Jožovy mozkové závity pracovaly naplno a dyby kozenka uměla mluvit, tož by pověděla, že ich v tom šeru skorem aj viděla, jak byly žhavé. Naraz cvak a milý Jožin pochopíl, že je v pasti! Kliky zostaly na ponku. „ Já su blb!“ pronésl kriticky. „Já su blb, že většího není. To je tak, dyž sa daří! Hneď, abych moc nezpychl, ňa mosí neco postihnút! Co včil?! No co?“ Posadíl sa na měch ze suchým chlebem a zkrúšeně sa škrábal na hlavě. Vypadál jak hromádka neštěstí. Jediný, kdo měl radost z nečekané společnosti, byla koza. Mečala, jak dyby měla dostat Zlatého slavíka, což Joža náležito oceníl. „Šak eště chvilku břéskaj, ohavo rohatá, a půjdeš do klobás! Beztak za to možeš ty! Tereza sa bála, že na ťa potáhne, a včil potáhnu já – z ostudú jak Brno!“Jak tak lamentovál, učúl na dvoře šramot. Skočíl ke dvércám, pohlédl ven škvíru mezi deskama a uviděl súsedoj Vincka, jak sa plíží pro balón, co překopl od nich ze zahrady.

„Vincku, stoj!“ húkl Joža ze chléva s nadějů, že ho Vincek osvobodí. Ten sebú ale škubl, drapl balón, zařvál: „Strýcu, já už to nidy neudělám!“ a přeskočíl plot tak, že dejaký atlet by mosél závidět. Jožovi sa náděj začala rozpúšťat jak šuměnka. Bylo mu jasné, že esli ho ten ogar neotevře, tož tam može trčat eště, jak sa Tereza vrátí z Hostýnka.

„Vincku, vrať sa!“ křičál přes zavřené dvérca. „Herdek, já ti nic neudělám! Poď sem, potřebuju pomoct! Vezneš jednu kliku z ponka a otevřeš chlévové dveře!“

Z poza plotu bylo najprv ticho. Dyž ale Joža dál křičál jak raněný srnec, Vincek sa přeca ozvál. „Strýcu, já nejsu hlúpý. Přelezu plot, vy ňa chytnete a výrubete ně aj za ten okolník, co sem zlomíl včéra.“

Jožovi sa zatmělo před očama. „Jaký okolník?!“

„Tož hen od trnky vzadu, dělál sem si posed a taký jeden okolník to nevydržál…,“ přiznál sa Vincek.

Jožu popadl třas, ale mosél sa ovládnút. „Vincku,“ pravíl tým najmilejším hlasem, „esli ně včil pomožeš, zapomenu na polámaný strom a dám ti dom aj album známek po našich ogaroch.“

„Já známky nesbírám.“

Joža si utřél čelo. „Tož nevadí, dám ti třeba na sodovku, co pravíš?“ smlúval dál.

„Strýcu, já vám nevěřím ani slovo. Vy ňe chcete enom vylépat. A náš tata pravíl, že sa nemám montovat do věcí, po kerých ně nic není. Idu na hřiště. Nashledanú.“

„Fagóte jeden zasopléný,“ ruply Jožovi nervy, „tady buď! Chraň ťa Pámbíčkova ovečka, abys desi šél…,“ chťél eště cosi dodat, ale učúl búchnút bránu a starý Brok spustíl tuberácký štěkot. Dosi k nim ide. Joža přilepíl oko na škvíru, hleďél jak ostříž a potem sa málem zesunúl k zemi. „Co sem kom udělál,“ vydechnúl potichučku a instinktivno cúvl. Na dvoře stála tetina Suchárka, Jožova tchýňa.

Dvůr protnúl hlas jak břitva. „ Jožine, kakra de zas si?!“

Přikrčíl sa, jak dyby ho mohla vidět přes zavřené dveře. Enemže pravdú je, že u hen téj baby sa dá čekat aj táto schopnosť.

„Počkaj ty ožgrndo, já sem věděla, co děláš“, pokračovala Suchárka, dyž uviděla sodovčák na ponku. „Vylez, potřebuju pomoct donést dom jabka, kúpila sem dvě taše z auta u zbrojnice!“

„Máte sa načekat,“ pomyslél si Joža a napadlo ho, že mu vlastně taká hlúpá náhoda pomohla. Tá čarodějnica ho može hledat ve stodole, ve sklepě aj na zahradě, ale za dveřema bez klik ho čekat nebude. Enemže v tom sa za plotem ozvalo: „Strýc je desi ve chlévě, já sem s ním včil mluvíl.“ Dyby mohl člověk vraždit myšlenkú, Jožin by býl dvojnásobným vrahem. V téjto chvíli mohl udělat enom to, že sa zkrútíl jak v křečách, vykúlíl bulvy, nehty zarýl do dvérek a zubiska mu cvakaly jak šicí stroje u Baťi.

Suchárka sa postavila ke dveřám. „Jak by sa tam, ogare, dostál? Šak tu není klika!“

„Nevim, teti, jak sa dostál tam, ale vím, jak sa chťél dostat ven. Prosíl ňa, abych ho za sodovku otevřél,“ znělo zlomyslně za plotkem.

Jožin chťél byt tichučký jak myš. Chťél byt nenájítý, ale podlehl svojí přirozenosti. Róchl pěsťů na dvérca a zařvál jak Tygr z Monpračemu. „Počkaj až vylezu, ty škrčku! Jak sa dostanu ven, tož si týdeň nesedneš a tvůj tata ně može polůbit zadní kapsu!“

Za plotem sa hnuly ledy, nebo co, protože sa ozvál dupot a Vincek býl v dýmu. A dým z dútnáku, co védl k pomyslnéj bombě, sa vznášál aj u chléva. Suchárka stála s pohledem Amazónky a pravá papuča jí vydupávala symfónyje.

„Co tam děláš?“ přecedila přes protézu.

„Spravuju dveře, babičko.“

„Spravuješ dveře... Hmm a des nechál kliky?“

„Kliky sem to.... kliky sem si položíl na ponk.“

„A proč si kliky polážáš na ponk, kerý je venku a zavřeš sa ve chlévě?“ optala sa jízlivo. A stejno jízlivo pokračovala. „ Jožinku, já su stará baba, možeš ně to vysvětlit?“

Jožin dýchál z hluboka. „Babičko, nemožu! Prostě nemožu! Co vám mám vykládat? Že sem sa zavyprávjál s kozů a fúkl větr?“

„S tebú by sa nebavila ani tá koza,“ trumfovala Suchárka.

Jožin sa chytl za hlavu. „Buď ňa, babi, pusťte, nebo běžte dom. Vidíte, že já vám s jabkama nepomožu.“

Jisté je, že jak to vypustíl z huby, tož ho ani nenapadlo, že to Suchárka udělá. Bylo by totiž poprvé, co ho poslechla. Ale ona sa zamyslela, obočí sa jí významno zvedlo, rukú si pohladila bradu a konečně pravila: „ A víš ty co, Jožinku? Dobře! Idu dom, šak ty si nejak poradíš. A večér zavolám Terézi, jak sa jí dařilo na púti a jak tobě doma, ano?!“ Otočila sa a dúpala k bráně.

Jožinovi spadla čelisť. Toto nečekál. Málem už chťél na Suchárku volat ať počká, že to tak nemyslél, ale potem zkřivíl líca jak válečný veterán a húkl do dvora, že nech ide každý tam, de patří. Do smíchu mu ale nebylo…

Nakonec ho vysvobodíl Pařez. Nésl mu nahónit kotrnu. Napřed si nemohl vysvětlit, proč nedo leze do chléva a zavírá sa, dyž sa nemože otevřít, ale potom nešťastného Jožina pustíl. Ten sa nadechnúl čerstvého vzduchu, rozhlédl sa a poprosíl Pařeza, aby tú jeho patáliju nikom nepravíl.

Tož aj vy, nepravte to nikom, Jožin by nebýl rád …

 

Aleš Naňák

Majka Fojtíková Hr.Velká pochvala14:3824.6.2015 14:38:33
AlenaZasloužíš pochvalu19:4217.11.2010 19:42:55
RužaPozdrav od Ruži21:4315.11.2010 21:43:53
marie strnadovachlev21:0210.11.2010 21:02:50
ANanakChtěl bych všem17:2710.11.2010 17:27:58
Miklasová PavlaPěkný článek.21:359.11.2010 21:35:25
Marie Mik.Alešu jen tak dále.09:579.11.2010 9:57:46
NULIRadost číst,18:328.11.2010 18:32:28
josef hejnaKrom pochvaly10:178.11.2010 10:17:28
Jan KouřilPasuje to povídání22:437.11.2010 22:43:59
RužaJožinovo vězení19:577.11.2010 19:57:21
Monika M.Alešu, Alešu,13:197.11.2010 13:19:02
Lída V.Přeji tak pěknou neděli,12:297.11.2010 12:29:51
Makovarkaxxxxxxxxxxxxxxx11:157.11.2010 11:15:19
Tomáš JurčíkMoc pěkné!11:067.11.2010 11:06:59

Počet příspěvků: 15, poslední 24.6.2015 14:38:33 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky