Naše základna (chata Královec ve Šléglově, kde je úžasný klid, prostředí i bezva lidičky) byla svědkem toho, jak jsme se v den příjezdu, tedy pozdě večer v pátek, domlouvali, že na expedici vyrazíme časně zrána, abychom si vytvořili patřičnou časovou rezervu. Ovšem záhy se situace změnila, jelikož hlavně mužská část podlehla radosti z toho, že se po několika hodinách jízdy opět vidí, a důkladně to oslavila, proto byl odjezd v sobotní dopoledne nenápadně posunován po časové ose, až jsme kolem desáté konečně vyjeli. Povětšinou řídily naše drahé polovičky...
Vozidla jsme měli nechat v Karlově Studánce. A po dramatických chvilkách na parkovišti, kde jsme zápasili o poslední místa ku stání, se nám to skutečně podařilo. Naše nejmenší osazenstvo se usadilo v bufetu a rozkošnicky se protahovalo na dřevěných lavičkách. Někdo jim totiž nakukal, že jsme na místě... Tu vzpouru, která vypukla po odhalení skutečnosti, bych vám nepřál vidět. Nu což zvládli jsme je, ovšem na to se vzpříčil jeden z mých švagrů, který konstatoval, že on si rozhodně jeden zlatavý mok dá, jelikož jsme ho nenechali nasnídat a to se nedělá. S radostí jsem to kvitoval a bratrsky ho podpořil, načež se nám naskytla zajímavá podívaná - naše ženy rozhodly, že hodinky ukazují půl dvanácté a to je čas oběda, takže všichni se najíme - tady a teď! Co na tom, že nás čeká 9,5km údolím Bílé Opavy, řízky zlikvidujeme nyní. Radostný výskot Adama, Dominika, Bohdany, Jakuba, Radky, Zuzky, Jany, Venduly a ostatních stvrdilo souhlasné pokývání nás mužů. Dáme ještě jedno :-)
A pak konečně přišla Bílá Opava... Kdo neviděl, neuvěří! Krása střídá nádheru, prostě lepší výjevy než v amerických filmech a vy úplně zapomínáte na to, že ty potvůrky nohy začínají bolet. No a jak jsme tak šli, najednou jsme zjistili, že jsme zůstali na chvostu... Já, jeden švagr Jarek, druhý švagr Jarek, téměř dospělá neteř Janča a skoro celá drobotina. Osazenstvo, které připomíná obsazení známého filmu, kde všechny bavil svět. A nás bavil také, jelikož jeden ze švagrů, když zjistil, že ženy jsou kdesi v dáli, prohlásil, že "včil už ví, proč je tu taký klid". Na to se znalecky rozhlédl po úžasné krajině a zasněně přimhouřil oči...
Tak jsme vyšplhali na Ovčárnu, kde nás čekal zbytek výpravy. Posilnili jsme se a hurá na vrchol. Švagr Jarek K. byl neustále plný sil a jal se nám vyprávět, jak mu před časem volala operátorka jednoho poskytovatele mobilních služeb a nabízela mu jakési inovace připojení. Trpělivě poslouchal, povyprávěli si a slušně odmítl. Na to se ho slečna otázala, zda mu může pomoci nějak jinak. A on jí s klidem oznámil, že vlastně ano. V jejím hlasem zajiskřila naděje a že prý jak? "Tož podivajte sa, akorát okopávám zemáky, motyku mám eště volnú, řádků je dost, tak jestli máte čas..." V telefonu bylo chvíli ticho, pak se ozvalo zakašlání a na to slečna stroze konstatovala, že "tyto služby naše společnost neposkytuje. Nashledanou!"
Se smíchem jsme se blížili na vrchol. Ale jak smích slábnul, slábnuli jsme s ním... Teď bych měl říct, že výhled nám síly vrátil, ale to by nebyla úplně pravda. Síly nám vrátila až zpráva, že dolů nás může svézt kyvadlová doprava!! Hurráá! I když jsme z principu chtěli dolů pěšky, tak při pohledu na slunce, které se blížilo k obzoru, jsme vzali nabídku vlastně rádi. A tak jsme si potom na Ovčárně, cestou dolů, dali polévku, mrkli na stav sportovního zápasu a otázali se paní servírky, kdy tak přibližně máme vyít k zastávce autobusu. Načež nám ta dobrá duše odpověděla, že už nemusíme spěchat, že poslední spoj nám odjel před půl hodinou. Vzduch nám tam pod Pradědem nějak zhoustnul.
Takže dolů zase po svých. Už ne potokem a údolím, nýbrž asfaltkou a s lýtky, co proklatě pálí. Ale jakmile jsme zaparkovali ve Šléglově a vzpomínali na místy dravé, jinde laskavé peřeje horského potoka, jenž se nám stal průvodcem, bylo nám dobře - a pak někdo vyřkl osudnou větu: "Příště Sněžka!"
No, myslím, že se máme na co těšit!
