Dragúnská fotografie z kosnu

úterý 9. březen 2010 14:50

Kosn, komoda, truhlice a už ani nevím, jak bych kus tohoto nábytku nazval. U nás to vždy byl kosn. Měl čtyři šuplíky, každý opatřen kováním, boční stěny na čele zdobily drobné řezbářské prvky a hlavně – tento masivní kus domova a naší minulosti – zvláštně voněl. Ale ani to není všechno. Tento kosn, vlastně i jeho obsah, má svůj příběh.

Když jsem jej znovuobjevil na půdě našeho domu, byl přikryt starým závěsem a i přesto na něm ležela poměrně silná vrstva prachu. Téměř deset let na něj nikdo nešáhnul. Od smrti dědáčka odpočíval tady. A já ho probudil. Vzal jsem za kování první přihrádky, ospalé dřevo zasténalo a já mohl nahlédnout do míst, která mi byla do té doby povětšinou zapovězena.

Pomačkaný klobouk. Několik zažloutlých listů novin, co už dávno pozbyly své jepičí životy a staly se mlčícím otiskem všedních dnů. A vedle nich kropenka. Když mi ležela na dlani, dovolila mi, abych se vrátil tam, kde dnes bledá čerň titulků lákala oči čtenářů… Stál jsem tehdy na špičkách a snažil se ponořit konečky prstů do vody, která svou posvěcenou moc nabízela právě v této kropence vedle kosnu. Dědáčel stál nahrbený nad otevřeným šupletem a prohlížel si kterousi ze svých knih.

„Dědáčku, možu sa podívat?“ Než jsem dopověděl, už jsem visel na šupleti a nahlédal tam, kde čekaly poklady. Dobře jsem věděl, že dědáček to nemá rád, a snad právě ta nevole dělala tyto pohledy ještě dráždivější a tajemnější. Oči přeletěly holící sadu se zrcátkem, album, složky a zůstaly na jakémsi kovovém předmětu, který připomínal tenkou prakovou vidlici.

„Ideš od tama! Kakraholte, kolikrát ti mám pravit, že ke kosnu nesmíš! Počkaj, povím to tatovi,“ durdil se dědáček, ale věděl jsem, že to myslí jinak. Má strach, abych něco neroztrhal, neztratil či neponičil. Dnes jsem mu za jeho péči o vlastní hmatatelnou minulost vděčný. Díky ní se můžu časem vracet já.

„Dědáčku, co to tam máte, to železné? Povězte ně, co to je? A ukažte ně aj nejakú fotku, prosim vás… Já už na ten šuplík nepolezu, slubuju!“

Záda se ztěžka narovnala a brýle na ostrém nose se posunuly. „Co želézného tu je… Ja počkaj, toto myslíš? To sú třmeny, ogare, třmeny, víš?“

„Na co sú třmeny, dědáčku?“

Posadil se a vzal mě na klín. „Podívaj sa. To patří ke koňské výstroji… Sem dáš nohu, tu je ostruha a …“ Nedořekl, protože já obdivem přímo vyjekl. „Dědáčku, vy ste jezdíl na koňovi?“

Pod brýlemi se zalesklo. Hruď s koženou vestou se vypnula a staré paže se zatnuly, až mě to bolelo. „Alešu, já sem byl dragúnem! V Hodoníně sem slúžil… Ale to je už dávno.“ Opatrně mě odsunul a namáhavě vstal. Otevřel první přihrádku a po chvíli hledání vytáhnul sáček s obálkou. Z ní vypadla fotografie, která se mi silně vryla do paměti. Dědáček seděl na koni a na sobě měl uniformu. Dragún. Elegantní švihák, v očích příslib dobrodružství v boji i v dívčích srdcích… Dětský pohled však tehdy vnímal jenom tu možnost osedlat a podrobit si koňský hřbet, tu odezvu dávných věků rytířské jízdy.

„Chceš neco pomoct?“ Manželka stála pod tmavými schody a já se vrátil zpět. Trhnul jsem sebou a dědáčkův hlas mizel v šeru. Jen lehounká závrať mi potvrdila, že nespím. „Ne, nechám to na zitra. Půjdu dole, trochu ho ometu a půjdu.“ „Dobře.“ Dveře se zavřely.

Zkusil jsem šuplík ještě povytáhnout. Dřevo se vzepřelo, vzdech zesílil a vločky prachu se snášely k podlaze. V odpoledních paprscích pak radostně tančily a krájely svůj díl z tohoto vzkříšení. Rukou jsem šmátral v zadní části přihrádky. Prsty hledaly a já doufal, že ji najdu. Byla tam… Opravdu tam byla. V sáčku a obálce. Jeden kruh se uzavřel a druhý si začal razit svou cestu.

Kosn jsme spolu se ženou dali do pořádku. Léta byl součástí našeho obývacího pokoje. Na jeho zadní straně jsme objevili letopočet 1932. Tím se potvrdila tradovaná zpráva, že jej moje babička dostala jako věno. Věno mé babičky ve svých útrobách schraňuje svršky mých dětí… A děti se dívají na obraz dragúna. V dlaních přitom drží třmeny, v nichž má ten dragún zakleslé naleštěné boty…

Aleš Naňák

NULIJá jsem si Vaše povídání16:4213.3.2010 16:42:42
jitkaJako ve filmu10:5910.3.2010 10:59:48
Monika M.Jirko, Zuzko,09:5910.3.2010 9:59:02
FanůšTož istě,09:5210.3.2010 9:52:27
jan kouřilDěkuju Vám, Aleši08:5710.3.2010 8:57:41
HelenaKrásná nostalgie08:5210.3.2010 8:52:50
SvatavaMilý Alešu,08:2610.3.2010 8:26:29
jan varguličNejprve...07:3010.3.2010 7:30:53
MilaPODĚKOVÁNÍ23:279.3.2010 23:27:16
josef hejnaPřečetl jsem potěšeně.23:129.3.2010 23:12:15
Lída V.Už jsem tyhle výrazy (cinkostn, veškostn)20:399.3.2010 20:39:08
RužaMoc se mi to líbilo...19:409.3.2010 19:40:40
zuzanamoooc krásné...16:519.3.2010 16:51:08
Jirka.M.Aleši ani ve snu16:469.3.2010 16:46:09
CDJe to tak pekne povidani,16:089.3.2010 16:08:32
ANanakMilá Mončo,15:209.3.2010 15:20:42

Počet příspěvků: 22, poslední 13.3.2010 16:42:42 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky