Patřím k nim

úterý 16. únor 2010 14:50

Nedávno mi před očima vytanul jeden obraz. Naprosto živě jsem viděl, jak v osvěžujícím chladu mladé noci kráčím dolů kopcem. V údolí pomalu usíná vesnice, ale několik mužů, s nimiž jsem se snažil držet krok, vesele zpívá. Ač mě bolí celé tělo a nohy se mi podlamují, jsem šťasten a naplněn bezelstnou pýchou čtrnáctiletého hocha. Právě jsem se zařadil mezi ně. Mezi chlapy.

Na ten okamžik jsem čekal dlouho. Netrpělivě jsem poslouchal ladné kovové zvonění, které svou melodii rozehrávalo tatínkovi pod rukou. Seděl na stolici a kul. Pozoroval jsem ho snad stokrát, ale to odpoledne jsem dával pozor obzvláště. Kosa, s jejímž ostřím otec čaroval, totiž byla moje. Večer jsem měl poprvé vstoupit do řady kosců a prokázat, že zastanu práci hospodáře.

Kosu jsem poprvé držel někdy kolem jedenáctého roku. Umění séct se dědí z otce na syna a je to umění v pravdě nelehké. Nejdříve jsem chodil „na zelené“ – pro trávu domácímu zvířectvu. Otec stál za mnou a sledoval mě. Radil, jak mám vést kosu, aby za mnou nezůstávali „muzikanti“. Tedy aby za mnou nezůstávala osamocená stébla trávy, jimž se ostří díky špatnému zacházení s kosou vyhnulo. Nechávat muzikanty je pro kosce největší ostuda.

Toho léta otec usoudil, že už můžu do pokosu. Jinými slovy - můžu se zařadit mezi chlapy a séct celé louky. Nedokážu vám popsat, jaká směsice očekávání, strachu, ale i touhy po úspěchu se ve mně mísila. Nemohl jsem se dočkat. Konečně přišel večer a padla rosa. K sečení se chodívalo brzo ráno či večer, když už slunce nepálí. Já stál v řadě osmi, možná deseti mužů. Pozoroval jsem prvního, jak lehce zatnul kosu do hrdé zelené hradby a vojáci čelních řad se káceli k zemi. Tiše, obřadně a s úctou. Pak svůj pokos zabral druhý, třetí a za chvíli jsem se napřáhnul já.

„S pomocí Boží!“

Kosa zaševelila a já šel v pokosu s ostatními. Držel jsem se, ale síly přesto nestačily tolik co chlapům. Přestávky jsem dělal častěji, pot se mi řinul po čele, zádech i jinde, ale vzdát to, to nepřipadalo v úvahu. Přišly i křeče, ale všechny tyto útrapy následně vystřídala úleva a obrovská chlapecká pýcha, když jsem za dvě hodiny, zcela vyčerpán, položil své tělo vedle otce a pozoroval úhledné řady skolené trávy. Louka byla ve své kráse pokořena, každoroční postřižiny byly u konce. Ale krůpěje potu zemi děkovaly za její štědrost.

Chlapi jedli, samozřejmě padla i nějaká štamprlička (na tu jsem si musel ještě nějaký čas počkat) a začalo se vyprávět. Tma nás dávno přikryla, ale oči si přivykly. A když jsem je na chvíli zavřel, hlavou mi slastně proběhla myšlenka, že už patřím k nim. Stal jsem se koscem.

Cestou domů, každý kosu na rameni, se krajinou nesl zpěv. Ti, co měli šediny, spolu s jinochy zpívali písně, které zde vzešly z každodenního zápasu o chléb. Z radostí i smutků. A já, mladíček, získal pocit, že jim začínám rozumět.

Už je to dávno. Louky sice sečeme pořád, ale místo deseti mužů se po nich proháním sám s motorovou sekačkou. Pokrok nezastavím a ani nechci. Ale až bude syn schopen začít svůj pokos, chtěl bych ho to naučit. Chci, aby přes mozoly na rukách poznal, jaké to je, když vydrží. Mám však strach, že už nepřesvědčím osm deset chlapů, aby šli večer, až padne rosa, s námi dobrovolně hrbit hřbet a potit krev. A ty písně… Nevím, slova si vybavím, ale nápěv těžko… Není to škoda?

 

Aleš Naňák

milaPatřím k nim23:2520.2.2010 23:25:12
RužaVrátil jste mě do dětství..22:2220.2.2010 22:22:52
zuzanai já jsem najednou v dětství....15:4117.2.2010 15:41:18
NULIProstý příběh,12:5817.2.2010 12:58:07
jitkaMoc krásné,11:0617.2.2010 11:06:47
Tomáš JurčíkTaky ještě coby školou povinný09:1917.2.2010 9:19:20
SvatavaAleši,07:5917.2.2010 7:59:36
danielaOžínání23:0416.2.2010 23:04:52
JaromírDocela by mne zajímalo,21:3416.2.2010 21:34:00
MilanOtec má jít příkladem20:5716.2.2010 20:57:28
josef hejnaTohle jsem nezavinil já.20:2116.2.2010 20:21:11
Jirka.M.Aleši to můj19:1216.2.2010 19:12:14
ANanakDěkuji Vám18:2416.2.2010 18:24:45
JaromírMonice17:2316.2.2010 17:23:17
Monika M.Aleši15:4916.2.2010 15:49:44
Jirka B.Je to skoro neuvěřitelné.14:5816.2.2010 14:58:46

Počet příspěvků: 19, poslední 20.2.2010 23:25:12 Zobrazuji posledních 19 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky