Hororové odpuštění

úterý 19. leden 2010 15:51

Kdyby mi někdo tvrdil, že bádání ve starých kronikách je nuda, musel bych se mu vysmát. Krom opravdových lidských osudů - a to jsou často příběhy takové, že by je nenapsal sebelepší scénárista - totiž narazíte na vyprávění, která zcela jistě dávný řečník notně poupravil, ale jejich síla tím rostla a je cítit dodnes. Já na zažloutlých listech takové příběhy našel dva. První z nich vám předkládám... Zhasněte světla, zatemněte okna a nechte v pokoji poblikávat jen umrlecky bledé světlo vašeho monitoru... Přichází Kateřina...

V šenku bylo teplo. Chlapi se vesele bavili, křičeli jeden přes druhého a s každým výnosem plácali kartou o dubový stůl, až sklenice poskočily. Hostinský si mnul ruce - tyto večery mu vždycky pěkně naplnily měšec. A to tady na hranicích a v ještě k tomu v horách opravdu zvykem nebývalo. Hospodu koupil jeho otec. Stála o samotě, nejbližší byla Bilnice (tehdy ještě opravdu s měkkým "i") a vedla k ní hrbolatá cesta. Ta nohy poutníků unášela k Uhrám, ale už nějaký čas jich tady prošlo jen málo. A důvod byl vcelku pochopitelný. Hradní pán dal na jednom z vršků, co se tyčily na horizontu v dálce za hostincem, vystavět šibenici. Komu by se pak chtělo chodit kolem zlověstných stínů... Proto si hostinský vážil místních a často jim toleroval i všelijaké prohřešky, hlavně když přijdou zase. Je živ z jejich žízně.

Bilničtí se rádi hádali a dokazovali své kvality. Toho večera se trumfovali, kdo z nich je ve vsi více uznáván. Ten předhazoval své bohatství, ten své znalosti, onen pak sílu, až se dohodnuli, že měřítkem spravedlivým pro všechny bude odvaha. Načež se do hovoru zapojila Kateřina. Služebná, co v hostinci pomáhala za byt a stravu. Přinesla jim něco na zub a smála se, že ona už toho prožila tolik, že strach ji nenažene ani čert, ani chudák viselec nahoře na šibenici. Hospoda ztichla. Chlapi se po sobě podívali, nahnuli se doprostřed stolu a za malou chvíli jeden na Kateřinu zavolal, aby přišla z kuchyně k nim. Oči mu svítily a nedalo se poznat, zda je to vzrušením, nebo svou roli hrály vypité korbely piva.

Kateřina přišla a ten dobrák povídá, že jí dá každý od toho stolu po zlatce, když vyhrabe nějakého viselce z pod šibenice a donese ho do hostince. Kateřina se zamračila, mávla rukou a od vedlejších stolů se ozval hurónský smích. Šla si po svých. Chlapi si připili, plácli si na podařený vtípek a začali další kolo mariáše. Noc nabírala na obrátkách. Kukačky na trámu své ručičky posunovaly líně dál a ač hostů ubývalo, smích a řev byl stále hlasitější. Najednou se dveře prudce otevřely a Kateřina hodila doprostřed místnosti pytel. Otevřeným koncem vypadla zkřivená dlaň. Prsty byly tenké a dlouhé. Jejich bělost odkazovala k tomu, že tkáně na nich moc nebude. Nikdo nemusel přemýšlet, co je vevnitř. Nastalo ticho.

Hosté vyskočili a hostinský se pokřižoval. Kateřina natáhla ruku a očekávala svoji odměnu. Dostala ji. Ale chlapi jí k tomu nabízeli dvojnásobek, jen ať tu VĚC, tu... mrtvolu... odnese zase zpátky. Kateřina odmítla. Dohoda zněla do šenku. Zpátky ať viselce odnese, kdo chce. Ale taková řeč se nelíbila zejména hostinskému, uhodil na Kateřinu, že pokud okamžitě neodtáhne tu zpropadenou mrtvolu tam, kam patří, půjde ze služby! A pak významně zvedl obočí. Kateřina zůstane beze střechy nad hlavou a to malé, co nosí pod srdcem taky!! Prudce vzhlédla. O jejím dítěti měl mlčet - a on ji vydírá... Neskrývala své mateřství, ale také se s ním nechválila. Byla sama a to se tehdy odpouštělo těžce.

Vzala pytel a vyšla do tmy. Táhla jej po kamení a plakala. Bože, dělá to jen pro dítě, jen pro dítě... A ani si neuvědomovala, že náklad se stává čím dál těžší. Najednou ji objala chladná paže, druhá jí zacpala ústa krk jí ovanul hnilobný pach... Co mělo být nehybné, mrtvé, ožilo. Viselci byl jakýmsi způsobem vdechnut život, i když on sám už nedýchal. Sípavým hlasem Kateřinu žádal, aby šla do lesní kaple u hájovny. Tam potká dívku, kterou svými slovy požádá o odpuštění a vrátí se k němu. Jinak... Kateřina omdlévala. Nedokázala se ohlédnout. Vlastně ani nechtěla vidět tvář toho... mrtvého? Živého? Ani jedno ani druhé... Když jí paže pustily, rozběhla se k hájovně.

Kaple nebyla přímo u hájovny. Ale jelikož byla hájovna nejbližším lidským obydlím, říkalo se tam "U hájovny". Našla ji lehce, protože malým kulatým oknem bylo vidět světlo. Jakmile vběhla dovnitř, spatřila dívku, která klečela u prázdné rakve a modlila se. Měla bílou tvář, ale Kateřinu nezarazil ani obličej, ani rakev bez nebožtíka, ale hluboká jáma uprostřed podlahy. Pro koho je to hrob? Zatřásla s neznámou a vyhrkla prosbu nebožtíka. Ale dívka jen zavrtěla hlavou. Ani svou modlitbu nepřerušila. Kateřina dál nečekala a běžela k místu, kde ji ožilý viselec čekal.

Stál u cesty zády k ní. Za to mu byla vděčná, ale když mu pověděla, s jakou pořídila, sípavý hlas ji teď už prosil, ne rozkazoval, aby to zkusila znovu. Kateřina se tedy na podivnou pouť vydala podruhé.

V kapli našla stejný výjev. Dívku, prázdnou rakev i hrob. Znovu pronesla to, oč byla žádána - tedy poprosila neznámou o odpuštění, netuše komu a proč má vlastně ona dívka odpustit -  a ta nejdříve propukla v pláč a poté přikývla. Kateřina si vydechla, ovšem jen na chvíli, jelikož to co uviděla ji mělo vyděsit a zmást daleko více. Dívka s bílým obličejem vstala, lehla si do rakve, přiklopilo ji víko a rakev se sesunula do jámy. Světlo zhaslo a Kateřina padla k zemi. Mdloba a prožitá hrůza ji přemohla.

Ráno ji našel hajný. Ještě v mrákotách ji odnesl do domu a jeho žena se o ni postarala. Studeným hadrem jí máčela rty a horké čelo a nemohla si nevšimnout, že pod srdcem Kateřiny tluče srdce ještě jedno. Měla strach, zda z toho vyjde alespoň jeden život vítězně. Péče zkušené ženy nakonec přinesla ovoce. Kateřina se po poledni probrala, jenže výhráno nebylo. Zmateně povyprávěla hajné, co viděla, a ta se pokřižovala. Kříž prsty namočenými ve svěcené vodě udělala i Kateřině, ale ani to jí pomoci nemělo. Druhý den večer Kateřina porodila a třetí den ráno zemřela.

Dítě zůstalo v hájovně. Hajná se dlouho nikomu nesvěřila o tom, co jí Kateřina vyprávěla, ale nakonec tíhu toho příběhu neunesla. Poprosila brumovského kněze o zpověď. Ten ji pak za nějaký čas vyhledal v hájovně a donesl starou knihu. Uvařila mu čaj a on začal číst latinsky psaný záznam o tom, že před desítkami let jistý bilnický sedlák přivedl do jiného stavu mladé děvče a aby unikl hanbě, zabil ji a její tělo zakopal v lese. Jeho čin se však podařilo odhalit. Skončil na šibenici, přičemž z jeho peněz lidé postavili nad hrobem zavražděné dívky kapli. A jeho duši prokleli. Měla dojít pokoje až mu zabitá dívčina odpustí...

Dnes už nevíme, kde lesní kaple stála. Marně se dohadujeme, kde a zda vůbec za Bilnicí (dnes teda Bylnicí) stála šibenice. Ale příběh statečné Kateřiny nám zůstal.

Motiv této pověsti jsem nalezl zde: Jaroš, J.: Vyprávky tetičky Marie Lysáčkovej-Holáskovej. In: Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, II, 1/2001, s. 52-53.

 

Aleš Naňák

Jarka JarvisMráz mi po zádech neběhá často,20:3721.1.2010 20:37:42
NULITak to teda22:2220.1.2010 22:22:14
ahojPosílám karmu na valachy :o),15:3220.1.2010 15:32:00
zuzanaErben hadr!09:1220.1.2010 9:12:33
jitkaNapínavé,21:2419.1.2010 21:24:54
josef hejnaAleši, vracíte se hezky19:5619.1.2010 19:56:12
EVAJirko B.,19:4519.1.2010 19:45:16
ANanakVšem vám19:2319.1.2010 19:23:52
Tomáš JurčíkKarma za hezké převyprávění18:0619.1.2010 18:06:58
Monika M.Aleši,18:0419.1.2010 18:04:30
RudolfMám stejný názor jako17:5119.1.2010 17:51:31
RužaTak to by měl někdo zfilmovat.17:0719.1.2010 17:07:10
NaďaČetla jsem bez dechu,16:2519.1.2010 16:25:14
Aleš ChalupníčekVaše doporučení k četbě je chybné!16:1519.1.2010 16:15:56

Počet příspěvků: 16, poslední 21.1.2010 20:37:42 Zobrazuji posledních 16 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky