Dědictví otců

úterý 8. prosinec 2009 15:00

Můj mobilní telefon má jednou specifickou funkci. Zazvoní zpravidla v okamžiku, kdy to nejmíň čekám a kdy to nejmíň potřebuji.

Znáte to, stojíte u kasy v obchoďáku, vytahujete drobné - zazvoní vám kapsa. Máte plné ruce volantu, handsfree nefunguje - zazvoní vám znovu, tentokrát ještě navíc kapsa upnutých kalhot, takže se začnete kroutit a napínat, přičemž vytáhnout tu ukřičenou věc je proti fyzikálním zákonům... Anebo se zavřete do koupelny, napustíte plnou vanu, naložíte se a ta ďábelská melodie se ozve z chodby. A co hůř, někdy mám pocit, že tu melodii slyším, i když je mobil prokazatelně bez života... Ale to je jedno. Prostě v jednu podobnou chvíli mi mobil zazvonil. Po několika tichých, leč pofidérních výrazech jsem hovor neznámého čísla přijal a na druhém konci se ozval hlas, v němž jsem poznal vzdáleného příbuzného. A tím mé nové dobrodružství začalo.

Příbuzný hned záhy spustil, jestli ještě můžu půjčit detektor kovu, že by potřeboval něco zkusit, ať k nim přijedu na chalupu, že to bude stát za to atd. Ale co ten člověk hledá, to jsem z něj nedostal. Už jenom z principu jsem však propadnul nadšení. Všechny tyto akce mně dokáží rozpumpovat krev v žilách. Domluvil jsem, že detektor seženu a hned tento týden na zmiňovanou chalupu vyrazíme!

Daleko menší nadšení projevila manželka. Padla otázka mého zdraví, hlavně duševního, pak jsem musel obhajovat technickou připravenost výkopových prací v prosinci, následně jejich opodstatněnost, což šlo nejhůře, neboť jsem ještě stále nevěděl, co u té chalupy na Slovácku vlastně budeme hledat. Ale nakonec jsem díky svému verbálnímu umění disputaci ustál.

Když pro mne strýc z třetího kolena dorazil, málem jsem spadnul ze židle. No, tak teď si vymýšlím, protože jsem žádnou židli neměl, ba jsem ani neseděl, normálně jsem stál u patníku a říkal si, co je to za blázna s tím obrovským tereňákem, když nepozná číslice 5 a 0 na tachometru. Byl to strýc a já si uvědomil, že jsem ho neviděl možná dva roky. Vystoupil, na hlavě široký klobouk a na sobě mundúr jak pravý "emerický kauboj". Na zadní sedačky jsme hodili přístroj plus proviant a jen zvířený prach dával znát, že jedeme v ústrety netušeným zážitkům.

No zase trošku přeháním, jelikož já jsem byl maličko zklamaný už po patnácti kilometrech, kdy se strýc přiznal, že to, co jdeme hledat, je demižon. Dvacetilitrový demižon, co jeho tchán zakopal před čtyřiceti lety a v otázce lokace toho pohřbeného tekutého zlata vždycky jen mlžil. Hmm, pomyslel jsem si, lokace nelokace, někdo si chce evidentně loknout a já žil v představách, že pátračka povede k nalezení minimálně Jantarové komnaty... Takové utajení, takové napínání v telefonu... No kdybych ženě řekl, že pojedu hledat slivovicu, tak už o mém psyché ztratí snad veškeré iluze.  

A navíc pršelo. Strýc mne ujistil, že demižon má být zaklopen obrovským hrncem, tudíž ho s detektorem nemůžu minout, ale už pomlčel o tom, že zahrada je plná vršků od piva, rezavých hřebů, zubů od zemědělských bran a dalších neidentifikovatelných kovových nesmyslů, takže to pískání v uších mi zní ještě teď. A nepískalo mi v uších už před tím? Těžko říct.

Výsledek se dostavil asi po hodině a půl. V jeden okamžik mi pískot málem rozstřelil hlavu, takže jsem poznal, že pod zemí je něco velkého. Mávnul jsem smluveným gestem a strýc vyběhnul s rýčem. Pár planých záběru a potom zvuk nárazu kovu o kov! Nebylo pochyb, dědictví otců nám leží u nohou!!

Tedy jen z poloviny. Hrnec tam byl, ale demižon už ne. Někdo byl rychlejší. Nebo jsme naletěli poslednímu šprýmu ctihodného pana tchána... Snažil jsem se strýcovo rozhořčení konejšit, ale moc to nešlo. Marně jsem vysvětloval, že na demižonu svět nestojí, že daleko větší by škoda byla, kdybychom ho našli a po cestě se nám třeba rozbil... Ale moc platná má slova útěchy nebyla.

Cesta domů probíhala v tichosti. Až při loučení se strýc pousmál a prohodil, že přece jen mohlo být hůř. Na můj tázavý pohled odvětil, "že zle by bylo, dyby sme ho našli a zabavily nám ho ženské ... "

Nezbývá než souhlasit :-) 

 

Aleš Naňák

RuženaSlivovici zdar.18:1011.12.2009 18:10:34
NULIAleši, já netušila.20:209.12.2009 20:20:43
jan kouřilJsou všelijaké zakopané hřivny.09:399.12.2009 9:39:08
Tomáš JurčíkTož Alešu, pškně s to povyprávjal23:258.12.2009 23:25:36
ANanakPane Hejno,23:108.12.2009 23:10:07
ANanakJá se vám všem k něčemu23:048.12.2009 23:04:58
luděknejaký problém?22:598.12.2009 22:59:56
josef hejnaPokud jde o mobil, máme asi stejnou značku.22:388.12.2009 22:38:53
VeronikaTaké mám pravou slivovici doma,22:228.12.2009 22:22:31
vaclav kralJo jo slivovica19:568.12.2009 19:56:47
AnnaMoc hezké.19:528.12.2009 19:52:36
jitkaNapínavé až do konce19:168.12.2009 19:16:16
JAPTenhle motiv zakopaného demižonu19:128.12.2009 19:12:50
NaďaTak já k té18:488.12.2009 18:48:03
viktorzazvoní, když se to nehodí18:008.12.2009 18:00:31
RudolfČlánek pěkný...17:528.12.2009 17:52:19
ANanakJirko M.,16:298.12.2009 16:29:57
zuzanaJá jsem si to myslela!16:118.12.2009 16:11:38
Jirka.M.Pane Naňáku15:558.12.2009 15:55:54

Počet příspěvků: 20, poslední 11.12.2009 18:10:34 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky