Valašská křížová výprava

úterý 3. listopad 2009 15:46

Tak jsem v pátek vyrazil na další cestu za poznáním i dobrodružstvím. V autě se mnou seděly i mé ratolesti, slunce nám ještě svítilo, z rádia hrály české hity, takže podmínky byly téměř ideální. Teď, když už vím, jak naše cesta dopadla, vám můžu s klidem prozradit, že o zážitky, někdy i dramatické, nouze opravdu nebyla!

Už jsem tu možná někdy psal, že jedna z mých aktivit je mapování drobných sakrálních památek (křížů, kaplí, božích muk, soch atd.). Nafotím je, zaměřím a následně dohledám údaje o objektu v archivech či u pamětníků. 

No a v pátek jsem vyrazil do jedné z valašských obcí na pátrání po tamních památkách. Věděl jsem, že musím najít několik křížů kamenných a dva dřevěné. Děti jsem vzal s sebou, neboť manželka měla nějaké vyřizování, a já byl rád, že mi budou dělat společnost.

Vesnici jsme našli bez problémů. Dokonce i většinu hledaných objektů. A když jsem našel trafiku s novým Čtyřlístkem, blahem vrněli i mí pidikolegové.

Avšak jeden z kamenných křížů o naše bádání nestál. Věděl jsem, že má být někde na kopci a stojí u něj dvě košaté lípy. To šlo zjistit z dobové fotografie. Bohužel nic víc. A tak jsem musel otestovat, jak jsou na tom se znalostí svého okolí místní obyvatelé. Vjel jsem do jedné z vedlejších ulic a v ústrety mi kráčel asi čtyřicetiletý muž v montérkách a s hustým strništěm na tváři. Přistavil jsem a stáhnul okénko felicie.

"Dobrý den, prosím vás, vy jste místní?" volal jsem na něj, aby mě nepřešel.

Jeho odpověď byla přímo unikátní. Ležérně se mi opřel o střechu auta, prohlédl si interiér, mě i děti a pak sebejistě povídá: "Ne, nejsu, já tu enem bývám!"

"Aha," odvětil jsem suše a okénko se sunulo zpátky. Tady asi nepochodím.

O pár desítek metrů jsem zahlédl postarší paní v kdysi oranžové zástěře, jak před sebou tlačí vozík plný hřbitovního kvítí. Nemusím dodávat, že o básnickou sbírku nešlo. Dojel jsem ji a položil stejnou otázku. Kladná odpověď mě potěšila, tudíž jsem pln naděje vyzvídal, kde by ten kříž mohl stát. Jenže místo určení lokality jsem byl vystaven palbě otázek typu: "Na co to potřebute vědět? ... Aha, a vás to zajímá? ... No a to potem negde vyjde, či co?" A nakonec mi paní chtěla povyprávět, co všechno zase dělají její děti, ale to už jsem s plynem na podlaze ujížděl pryč. Ano, já vím, v obci se má jezdit padesátkou, ale tohle bych mužům zákona vysvětlil. Snad.

Nakonec jsem narazil na mladého muže, který kříž na fotce poznal a byl tak hodný, že se nabídl jako průvodce. Naskočil do své zánovní fabie a mávnul na znamení, abych jel za ním. Nejdřív jsme se drželi špatné asfaltky. Ta se najednou změnila na lepší polňačku a když i ta mizela do ztracena, fabie zastavila a dobrý muž vystoupil s vítězoslavným úsměvem. Mám prý jen vyběhnout tady ten kopec, tam je samota a v ní už mi ukážou, kde přesně se kříž nachází. Aniž jsem mu poděkoval, naskočil do vozu, otočil jej a zmizel. Spolu s ním tak nějak zmizelo i mé prvotní nadšení. Navíc jsem podle šarvátky na zadních sedadlech poznal, že Čtyřlístek má asi málo stran na tak dlouhou cestu.

Inu, vyrazil jsem k samotě. Tam mě uvítal chlupatý, strašně špinavý pes a jeho pán. Uvítali mě vřele, ale když jsem jim vysvětlil, co hledám, nepotěšili mne. Kříž je sice nad jejich samotou, nicméně pokud jsem k němu chtěl dojet, měl jsem asi o dva kilometry dřív odbočit... Není bez zajímavosti, že i tohle mi zvěstovali s upřímným úsměvem.

Vrátil jsem se k autu, kde prvotní drobná šarvátka přešla v otevřený litý boj! Pohrozil jsem doživotním zákazem nedělních pohádek a na chvíli to zabralo. Ale ani já jsem tomu vynucenému příměří moc nevěřil.

Odbočku jsem našel a s ní i kříž. Ta dobová fotografie, kterou jsem svíral v dlaních, byla hodně dobová. Kolem kříže a lip teď byly naskládány balíky sena v igelitu a to dokonce v několika řadách. Když jsem se přes ně dostal, abych udělal detail a provedl zaměření, k mému údivu jsem zjistil, že nejbližší okolí kříže okupuje kráva. Prachobyčejná kráva dezertér. A nechce se jí pryč. Takže výsledné fotky jsou nepoužitelné a výsledný dojem...? To si dokážete představit!

P.S.: Televizní zákaz jsem v průběhu zpáteční cesty musel rozšířit i na sledování DVD, jelikož bych asi domů nedorazil v kompletní sestavě. Ale já se těm našim prďolům vlastně nedivím, koho by bavilo sedět půl dne v autě a číst jeden Čtyřlístek, že?     

Aleš Naňák

ANanakDěkuji,20:494.11.2009 20:49:00
jan kouřilTa anoce v Respektu10:354.11.2009 10:35:15
NULIMoc povedené povídání,09:344.11.2009 9:34:32
Tomáš JurčíkTam u nás ještě jsou22:103.11.2009 22:10:33
jitkaCesty za poznáním21:033.11.2009 21:03:35
Jirka.M.Turistika je dobrá20:383.11.2009 20:38:33
VeronikaMilý Aleši,19:573.11.2009 19:57:33
Monika M.Aleši,19:343.11.2009 19:34:55
zuzanajako vždycky18:563.11.2009 18:56:35
RužaLíbí se mi..17:473.11.2009 17:47:02
jan varguličJste dvojnásob..17:233.11.2009 17:23:58
NaďaJsem nějaká17:063.11.2009 17:06:46
NaďaDoufám, že zákazy17:043.11.2009 17:04:25
josef hejnaDocela vám rozumím.16:473.11.2009 16:47:18

Počet příspěvků: 14, poslední 4.11.2009 20:49:00 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.

Aleš Naňák

Aleš Naňák

Nic světoborného nečekejte. Psát chci o obyčejných maličkostech, o obyčejných lidech a to vše skrze obyčejné myšlenky.

Člověk, který má rád svou domovinu a její příběhy. outils webmaster
widget

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky